Zase se musím pochválit, páč to za mě nikdo neudělá ;-)

Dneska jsem na brigádě učinila poznatek. Seděla jsem vedle slečny, která skoro celý den rozebírala svůj soukromý život a své problémy. A já jsem si vzpomněla na sebe. Ráda bych napsala, že je to spoustu let, co jsem taková byla, ale není. Jsou to maximálně dva roky. Kam jsem přišla, tam jsem se zpovídala ze svýho těžkýho osudu. Samozřejmě jsem to filtrovala - každej nemusel a nemusí vědět, co jsem mívala pod kalhotama (nemyslím tím šokující odhalení ohledně mého pohlaví).
Fakt jsem šťastná, že se mi to postupně podařilo změnit, jestli ne úplně, tak částečně určitě ano (kalhotové tajemství i moji přílišnou sdílnost). Musela jsem být hrozná.


PS: Bez gratulování ke změně prosím, raději si oddechněte.