Dvanáct opic

Staré kultovní sci-fi s Brucem Willisem, když ještě neměl svůj univerzální drsnej výraz, a Bradem Pittem, když ještě nehrál samé dokonalé superúžasné hrdiny. A co víc! Krom toho, že tam nejen tito dva skvěle hrajou, film má myšlenku a výbornej děj.
Viděla jsem to už před spoustou let, ale tohle je film, na kterej se nezapomíná, a rozhodně ho doporučuju.

Yojimbo - Akira Kurosawa

Nějak se nemůžu rozhodnout, jestli mám Kurosawovy filmy ráda, nebo ne. Příběh strašně zajímavej, fakt se mi líbí, ale když já tak nemám ráda westerny... Dlouhé pohledy z očí do očí než se během pár vteřin zabijou... A Kurosawovy filmy jsou přesně v tomhle stylu. Výjimečně v tom vidím, to, co všichni ostatní.
Nebýt Toshiro Mifune, nevydržím se na to dívat. Výjimčeně sleduju film kvůli herci. A ještě ke všemu ošklivýmu :-D

Milionář z chatrče

Čekala jsem něco víc. Příběhy založený na spoustě šťastných náhod mě nikdy moc nebraly. A podle filmu to vypadá, že měl hlavní hrdina děsně nešťastnej život a soutěž se přesně trefuje jen do toho, co ví. A co neví, to si správně tipne. A nakonec všechno dobře dopadne.
Vyloženě špatnej film to není. Rozhodně je vysoko nad průměrem toho, co se v dnešní době točí. Jen mám zcela evidentně jinej vkus než všichni ostatní a hlavně než ti, co udělují oscary. Už bych se měla naučit s tím počítat.

Vévodkyně

Film, který dostal oscara za kostýmy, a kostýmy jsou taky to jediné, co doopravdy stojí za koukání.
Krásná Keira mě neuchvacuje - připadá mi divná. Příběh je nemastný, neslaný... podle toho, co o hlavní postavě píšou, že byla zač, se z toho určitě dalo vytáhnout víc, než že byla skvělá a nešťastná.
Ty šaty ale musely stát majlant, škoda že je nedokážu ocenit...

Little children

Pokrytectví a lidská blbost vládne světu, i když režisér pokrytecky hledá na každém to dobré.
Celkem pěkný film, ale rozhodně se nedá říct, že by mě nějak nadchl. Máloco mě poslední dobou nadchne. Vývoj mojí osobnosti asi dospěl k tomu, co je už delší dobu nevyhnutelné.

Karamazovi

Myslela jsem si, že by to sálo za vidění, když to bylo nové, ale zapomněla jsem na to, protože současná česká kinematografie stojí za... víte co. O to větší šok to je. Takový emoce a atmosféra!
Nebýt Larryho, tak se na to nikdy nepodívám. Jsem ráda, že mi to připomněl.

Norské dřevo - Haruki Murakami

Od poslední zkoušky jsem toho přečetla a viděla hodně. Filmy už si skoro ani nepamatuji, většina nestojí za zmínku. Knížky zrovna tak.
Irving - Until I Find You mě už spíš znechucuje. Všechny knížky mají hlavního hrdinu podobně ujetýho. Sice mě příběh vždycky zaujme, dobře se to čte, člověk tam chvílemi vidí sebe a své problémy (v těch nesexuálních částech), ale celkové vyznění je vždycky stejné. To už mě nudí. Tahle knížka má přes tisíc stran, což je její plus. Mám ráda tlusté knížky. Mám pak pocit, že hlavního hrdinu dobře znám a to se mi líbí. Ale tuhle knihu bych asi jen tak nedočetla, kdybych neonemocněla kdesi v horách, kde jsem neměla jinou možnost, než si číst a spát.
Taky jsem četla cosi o ženách v Afgháistánu. Nemám ráda takovýhle knížky, kde si člověk přes drastičnost příběhu ani nestihne všimnout, jestli je to kvalitní nebo ne. Sama bych si to nevybrala, ale co dělat na horách, když jsem přečetla Irvinga a nic jinýho nebylo k dispozici.
Dokonce jsem už doma podlehla doporučení, ačkoli to dělám velmi nerada - bývám z 90% zklamána. Přečetla jsem si Madisonské mosty (Robert James Waller). Znám film, nic moc jsem nečekala, ale bylo to tenké a když je ten blbej Valentýn a všudypřítomné reklamy mě mučí připomínáním mého stavu, tak jsem si chtěla nějakou tu lásku aspoň představovat při čtení knížky. Ale nějak to na mě nezapůsobilo. Asi jsem citově vyprahlá. Konec byl nechutně rozvleklej, nekonečný zdůrazňování toho, jak ti dva trpěli a jakou oběť vykonali. To nesnáším. Uplně to pokazilo celkovej dojem, protože o předtím bylo celkem hezký.
Ale jedna knížka mě uplně dostala. Nejaponský příběh japonskýho spisovatele. Norské dřevo. Nebýt japonských jmen, nepoznám, že je to z Japonska. Kdyby neměl hlavní hrdina penis, tak to klidně mohlo být o mě. Chtěla jsem si od něj něco přečíst už docela dlouho, tušila jsem, že by se mi to mohlo líbit, ale netušila jsem, že tak moc. Zcela výjimečně jsem in a jdu se středním proudem. Tohle rozhodně doporučuju. Není to náročné na čtení, ale není to žádný tupý příběh. Vyvolává úsměv i "depresi" (ty uvozovky jsou důležitý).

Taky jsem byla na výstavě "filmů" Andyho Warhola. Připadala jsem si děsně intelektuálně, tak se musím pochlubit i tady :-) Líbilo se mi, že na zdech viselo něco, co vypadalo jako krásné černobílé fotky, ale hýbalo se to. Jako pohyblivý obraz to působí moc hezky, ale jako film... no, nevím. Umění nerozumím, tak bych to asi neměla hodnotit, ale co je skvělýho na 5 hodinovým záběru svítícího baráku (Empire state building), kde se občas objeví filmový šum, ale jinak se nic nehne?

PS: Norské dřevo je taky trochu ujetý (i sexuálně), ale docela mile

Hvězdný prach, tentokrát kniha od Neila Gaimanna

Vzhledem k tomu, že toho autora mám ráda a film mě vyloženě nadchl, to nemohlo dopadnout jinak než čtením knihy.
Pár věcí z filmu mi tam chybělo. Možná by to v knížce tak nevyznělo, co já vím, ale film se mi zdál bohatší. Ačkoli ten závěr, který se mi nelíbil (jak je možný, že se mi většina filmových konců nelíbí?), v knize nebyl, což mě naopak velmi potěšilo.
Akorát mi není jasný, jak je možný, že Tristan připoutal Hvězdu řetízkem a pak běžel k potoku pro vodu. A o pár stránek dál se od Hvězdy kvůli řetízku nemohl hnout. Leda by byli hodně blízko u potoka... bylo to velmi nejasné a velmi mě to iritovalo. Ale až na tenhle fatální nedostatek se mi to líbilo, i když možná ne tolik jako film, což je velmi udivující, ale zas to byla novela a já radši, když je příběh delší a propracovanější. A co si budem namlouvat, v knížce nebyl Robert de Niro, nebyl tam ani kapitán Shakes Pear!!!
Prostě musím uznat, že tvůrci film velmi významně obohatili o pár věcí, které by v knížce možná ani nevynikly.

Neodolám

Musím sem dát odkaz na kouzelný vyjádření života na vysoké škole. Přesně tak to je. A na mě zrovna prší. Jedna zkouška mi zůstává do dalšího roku. A jak jsem tak koukala na další předměty, co mě čekaj... Já si moc neumím vybrat školu, kterou bych byla schopná dokončit... ale pořád ještě můžu makat a doufat, že to k něčemu bude.
Pokud jde o filmy.... o zkouškovém jedině seriál The Big Bang Theory, protože pustit si na odreagování něco, co trvá pouhých dvacet minut, je zcela v pořádku, ale pustit si film, který trvá dvě hodiny je naprosto nepřípustné.
A z toho, co jsem tedy viděla po zkouškovém, když jsem se probrala z ethanolového oparu, můžu doporučit Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Líbilo se mi to velmi. Vybrečela jsem se přesně jak jsem potřebovala, a to mi dovolilo si tak nebrat tu myšlenku. Musím si od Fitzgeralda zase něco přečíst. Zatím jsem četla jen Něžná je noc a to bylo úžasné (jedna ze dvou knížek, který jsem četla půjčený a pak si je šla koupit, tak úžasný to bylo).

Myšlenka dne

Když člověk spadne na dno, může už jen stoupat. Ale jak bezpečně poznat, že už nemůže být hůř, že teď přijde stoupání?

Rocky

Vzhledem k mojí zálibě mě kultovní film všech boxerů vždycky zajímal. Teď koukám na filmy v televizi, tak jsem ho neviděla celý. Ani mě to nemrzí. Film je to strašnej. A závěrečnej zápas byl nechutnej.
Asi to nikdo nečeká od holky, co dělá kick box, ale vážně jsem ve svý podstatě spíš jemná bytost. Dokazovat někomu svoji sílu a výdrž tím, že ho rozsekám, je mi proti mysli. Nemám ráda profesionální box. Ne proto, že bolí. Každej sport bolí. Ale proto, že mi přijde postavený na hlavu mlátit a nechat se mlátit kvůli prachům. Natvrdo a bezohledně.
Na kick boxu je krásný to, že se člověk dostane do kondičky, ani neví jak, protože bez toho, aby ovládal svý tělo, to nejde.
Letos na podzim jsem si zapsala jakýsi aerobik (pak jsem toho těžce litovala, ale to je vedlejší). Zkoušela jsem něco i před tím, než jsem začala bouchat, protože se na mě ze všech stran hrnuly připomínky, že bych měla zhubnout a jedna předcvičující kamarádka (a též připomínající) mě do toho zatáhla. Na tom aerobiku jsem nenáviděla spoustu silových i kondičních cviků, protože jsem je nezvládala. Teď jsem přišla na ten školní aerobik a ty samý cviky mi přišly takový nějaký podivně lehký. Ale abych se nepřechválila, na tréninku se snažím být co nejmíń vidět, protože tam to fakt nedávám. A co jsem slyšela, může bejt i hůř. (právě jsem ti ušetřila práci s psaním komentáře Larry ;-D)
Pro většinu lidí je to pořád sport pro debily, co se rádi perou. Byla bych pokrytec, kdybych nepřiznala, že dokud jsem neboxovala, myslela jsem si to taky. Ale poznala jsem tam pár fajn lidí, pár méně fajn lidí a jen jednoho vyloženýho machýrka, co se chce prát, ale ten přes svoji blbost nevidí jaký dělá chyby a jednou dostane do huby a bude se divit (občas mám chuť se toho ujmout). A vlastně ještě jednu pouliční rváčku. Jednou jsem s ní šla 100 metrů z tělocvičny a vyslechla jsem si historku o tom, jak úžasně zbila nějakou holku, co jí dělala do borca. Už dlouho mi nedalo takovou práci na někoho nevejrat. A poučit ji o smyslu bití (to i je tam schválně) zjevně nemělo význam.
Už si dokonce i zvykám na to, že mi každej druhej člověk po zjištění, co za sport dělám, řekne něco na téma: "drsná holka, co každýho zbije" Co jsem zaslechla od holek na tréninku, tak je to normální, řikaj nám to všem. Možná toho časem začnu zneužívat, aby mě lidi víc poslouchali :-)