Nebezpečné známosti nebo Valmont?

Když mi bylo dvanáct, viděla jsem Velmi nebezpečné známosti - nejnovější verzi de Laclosovy knihy. Viděla jsem to v kině s titulky a byla uchvácena. Po letech, viděla jsem to v televizi dabované. Moje zklamání bylo neměřitelných rozměrů. Pořád nevím, jestli je to zklamání z naivity dvanáctileté skoropuberťačky nebo spíš z příšerného českého dabingu.
Kdysi jsem viděla i Nebezpečné známosti, které natočil Stephen Frears. Nádherné, až na tu děsnou ženskou, co hrála de Mertueil. Ne, že by hrála špatně, ale nějak se mi nelíbila. Žena, které důvěřuje celá Paříž, přece nemůže vypadat jako mrcha na první pohled. Musí působit nevinně.
Body získává režisér za představitele Valmontova. Do Johna Malkoviche jsem platonicky zamilovaná. Bez něj by film nebyl to, co je (aspoň pro mě).
A když začal kamarád (dříve známý jako EX) s tím, že se mu hrozně líbí Velmi nebezpečné známosti a ještě ke všemu si pořídil knížku, rozhodla jsem se, že bych si měla "doplnit vzdělání". A tak jsem shlédla i třetí z mně známých verzí. Formanova Valmonta. Hravé zobrazení života bohatých lidí, co se nudí. Dokonce je to jediný film, ve kterém jsem viděla Colina Firtha i jinak, než jako toporného suchara. A líbil se mi tak. Jen Annette Bening mě tím svým úsměvem na konci začínala dohánět k šílenství (ale to dělají i někteří lidé v mém okolí).
Nechci tvrdit, která z těch verzí (krom té nejnovější, protože u té převládá pocit zklamání) je lepší. Nedokážu říct, co se mi líbí víc. Líbí se mi obojí. Jeden profesor dějepisu na gymplu ve mě vyvolal dojem, že život u dvora byl hravý a nenucený. Na druhou stranu, lidé mají tendenci si problémy vytvářet tím, že berou vážně malichernosti, chybí-li jim skutečné starosti. Mohlo to tedy být dramatické a zničující, jako ve Frearsově verzi. Obojí má něco do sebe. A obojí se mi líbí. Ačkoli je pravda, že Formanova verze pro samou hravost hodně ubírá na příběhu i jeho smyslu.
Ale až Valmont mě postrčil k tomu, abych si chtěla přečíst knihu. I když román v dopisech je forma, která mě neláká.

Eragon

Tak už jsem ten hit taky viděla. Když jsem marod a nudím se, tak sleduju cokoli, je-li to nenáročné. Eragon je velmi nenáročný a myšlenkyprostý. Klasické schéma mladého hrdiny, co si strašně věří i když na to nemá, a na konci filmu je to jeho přehnané sebevědomí důvodem happy endu.
Nemám tyhle hrdiny ráda. A nemám ráda americká schémata, ze kterých na mě čiší snaha potěšit diváka. Tenhle film je jich plný.
Na druhou stranu - koukat se na to dá, chvílema jsem vážně byla napjatá a Eragonovi jsem fandila hlavně kvůli sympatické dračici, i když mě iritovalo její peří na křídlech (já vím, že ptáci se vyvinuli z plazů, ale k drakovi se peří prostě NEHODÍ).

Sekretářka

odkaz na čsfd
Nějak nejsem schopná říct, co si o tom myslím. Na začátku mě uplně šokovalo, jak Maggie Gyllenhaal hraje sebepoškozující se. Jak kdybych tam byla já. Skoro mě to rozbrečelo. Přitom u romantických komedií se má brečet až na konci, když všichni překonají veškeré útrapy a jsou konečně šťastní.
Rozhodně to není špatnej film. A je úžasně zahranej. Ale... hodnotit "objektivně" něco, co člověka znervózňuje, je hrozně těžký.
Rozhodně film doporučuju, kdyby nic jinýho, tak pro zajímavost :-)

Moje nová orchidej

Musím udržet mozek v činnosti. Mít o něco zájem. Třeba se celý dny učit, ale myslet, potlačovat pocity. Podporovat zbytky dobrých pocitů. Hlavně se nezačít hroutit. Nepřestat komunikovat s okolím.
Dobrá motivace ke koupi kytky za tři kila, i když člověk šetří na postel a má kytek tři zadky, takže už neví, kam je dávat, ne?
Ale orchidej ještě žádnou nemám. Teda už mám :-) Ve školní botanický zahradě byla výstava, tak jsem se poradila s odbornicí a zakoupila nenáročnou kytku, která ovšem vyžaduje světlo a nesnáší "fajrující" topení. Trochu problém, když mám v pokoji jediný okno a u toho okna je jediný topení. Skončila tedy na mém psacím stole a jsem zvědavá, jak dlouho mi bude trvat, než ji shodím, umačkám, nebo jinak zničím...


PS: Chtěla jsem vložit ilustrační obrázek, ale jediné foto můžu stvořit mobilem - to by ste toho mnoho neviděli. Takže... aby tento příspěvek hezky vypadal... vkládám cizí obrázek, odsud.
Moje je světle žlutá s růžovýma tečičkama.

___________________________
po pár dnech: Viděla jsem v květinářství "svou" orchidej. Byla za 850,- a ještě vypadala, že se jí tam nedaří uplně nejlíp (překvapivě, když tam neměli jediný okno). Ale prostě... koupila jsem fakt dost dobře :-)

Prostě jsem měla štěstí

Štěstí mě potkalo co se týče nálezce mého ISICa. Dnes se mi totiž dostalo dalšího důkazu, že slušnost není samozřejmostí.
Byla jsem v obchodě s oblečením, ve frontě u poklady, čekala, až si paní přede mnou posbírá věci, než se tam taky nacpu. Mezitím si přede mě vlezla další ženská, prohlížet si čepice - to jsem brala a udělala jí prostor. Když odešla, dál jsem čekala, abych zjistila, že obešla paní stojící u pokladny a nacpala se tam s právě vybranou čepicí.
Ani nevím, co mě to napadlo, normálně si nechávám srát na hlavu, ozvala jsem se slušně, že jsem tam byla dřív. Ještě jsem si chtěla koupit jídlo a dát na privátě kafe, než půjdu na tělocvik a asi jsem byla nervózní. Dozvěděla jsem se, že si toho nevšimla - měla tak kamený a tvrdý výraz, že jsem měla pocit, jak kdybych předběhla já ji. Rozhodně to udělala vědomě. Pak mi tam začala vykládat ještě něco o vedlejší pokladně, kde se ozvala paní, že tam je ve frontě zas ona. A taky jsem se dozvěděla, že ONA rozhodně nespěchá. Nepříjemná ženská, neřešila jsem to.
Ale když jsem platila, tak jsem měla pocit, jako by na mě ta prodavačka schválně byla nepříjemná, když si tak vyskakuju na starší. Platila jsem kartou a je běžné, že pokladní řekne, co má člověk udělat. Tentokrát jsem si na to musela přijít sama a kartu jsem si vyndala sama, když povýšeně kývla hlavou směrem ke stroječku a tvářila se, že jsem uplně blbá. Měla jsem chuť jí ty věci hodit na hlavu a jít pryč.
Zase jednou za všechno můžu já.