Medvídek

Po dlouhý době český film, který se mi vyloženě líbil. O lidech a jejich lžích. Dokonce se mi trefil do nálady a rozpoložení. Zrovna mám trošku problém nebrat vážně některý plány, který se tvářej vážně míněné, ale jejich autor má jen plnou hubu keců, že ho štve, že to nevychází, i když to vypadá spíš tak, že to vypouští z hlavy do 5 vteřin od konce konverzace. Narozdíl ode mě.
Je to nepříjemný, strašně nepříjemný. Ale "slíbila" jsem neřešit to.

Tajnosti

Zajímavý svým obsahem ovšem zpracování je takový emočně nevýrazný - prostě Alice Nellis. Jsou tam sice lepší momenty, ale je to film, na kterej člověk rychle zapomene. I když nevím, jak to bude se mnou, některý momenty (např. Iva Bittová budí v noci Rodena) ve mě vyvolávají bolavý vzpomínky.
Ale ne, mám strašně moc plánů, takže rychle zapomenu na film i na bolavé vzpomínky. Budu optimistka, aspoň jednou :-)

Sedm samurajů

Něco tomu chybělo. Ale nejspíš jen proto, že nejsem schopná najít si na tak dlouhý film čas a kouknout na to vcelku. Ale líbilo se mi to - dokonce si to hodlám vypálit :-)
Když jsem zjistila, že Sedm statečných bylo natočeno podle tohoto filmu, lehce jsem se zděsila, protože nesnáším westerny a tudíž mě nebere ani Sedm statečných. Ale už jsem to měla staženo, tak jsem plna očekávání pustila film.
Řekla bych, že je to hodně zdlouhavé, občas pro Evropana mírně nepochopitelné, možná... ale já to brala spíš jako zajímavost. Nenudila jsem se ani chvilku z těch 3 hodin. Málokterý 50 let starý film je tak koukatelný.
Nejhorší je, že nedokážu říct, co konkrétně se mi na tom líbilo a co ne... Asi jsem "odsouzena" k dalšímu shlédnutí :-)

Václav

První dojem: Trojanův výkon není špatnej, ale retarda mu nevěřím. Občas se mu podaří retardovaně zatvářit, ale jinak dělá blbosti a tváří se inteligentně.
Druhý dojem: Větší část filmu je o tom, jak je Václav pro normální život nepoužitelnej. Někde jsem četla, že je to vtipné, nebo aspoń úsměvné. Já (asi za to může moje snížená citlivost na vtipy) se moc nebavila. Byla to nuda. Všechno se stalo v poslední půlhodině.
Třetí dojem: Nevím, jestli mám film zcela zatratit, nebo se pokusit najít to dobré v podobě skvělých hereckých výkonů (Trojan pro mě bohužel jen dobrý). Ale jedním jsem si jistá - nechápu, jak z tohohle může bejt někdo nadšenej.

Alkohol, metla lidstva

Vždycky jsem byla přesvědčená, že po alkoholu se cítím blbě, jelikož udělám nějaký průser/trapas. Není to pravda. Po alkoholu - zejména druhý den, když vystřízlivím - mám neskutečnou touhu se zabít. Nebo aspoň poškodit se.
Alkohol u mě už do smrti bude původce negativních pocitů, asi....
Připadám si hrozně divně - pořád se lidem okolo mě zdá něco vtipné a mě ne. Nedokážu pořádně ocenit ničí bláznivé nápady a cítím se jak kdyby mě kus chybělo, když se všichni smějí a já dělám, že mi to taky přijde vtipný - a není to tím, že bych vtip nepochopila.
Pořád je se mnou něco špatně, možná ne špatně, ale jinak...

Na východ od ráje

Tak tahle knížka, ač mi autora "profesorka" na češtinu zhnusila ještě než jsem od něj něco četla, mi nejde z hlavy už pěkně dlouho.
Asi 100 let starý text, a přitom tak současný... Na začátku je to vlastně jen čtivá knížka, ale ten závěr - s očima navrch hlavy jsem četla o sobě a svých problémech, který jsem měla v mládí.
Samozřejmě jsem se poznala v tom klukovi, kterého "profesorka" označila za toho špatného. Což je samozřejmě blbost (i kdybych se v něm nepoznala) - oba z bratrů měli své dobré a špatné vlastnosti, jenže na tom "hodném" to nebylo nijak zvlášť vidět... autor je naznačil vlastně až na konci. Jenže to by se čtenář musel zamyslet a udělat si názor, což po té ženské nikdo nemůže chtít.

Memento

Jsem u vytržení. Film mám v počítači už minimálně půl roku, možná déle. Strašně mě nelákal, nechtělo se mi do něj a uvažovala jsem o smazání. Po shlédnutí jsem si jistá tím, že to chci a potřebuju vidět ještě aspoň jednou. Abych si střípky poskládala dohromady, a abych znova vychutnala atmosféru...
Jen mi není jasný, kde vzal hlavní hrdina to tělo, když vůbec nemakal...
Taky mám zvláštní pocit, jako kdyby se mě to skládání reality taky týkalo. Jako kdybych taky nikdy nemohla vědět, na čem jsem, nemohla věřit svým vzpomínkám, které se časem různě deformují, a někdy už deformované vznikají špatným pochopením.
Prej ze sebe magora jen dělám, že si to namlouvám... Je to možný, že se nijak zvlášť neliším od ostatních. Nedovedu to posoudit a mám v tom zmatek. Ale je dobře, když mým úvahám dá čas od času někdo takovouhle facku. Nutí mě to přehodnocovat a přizpůsobovat se novým skutečnostem.
Oficiálně už vlastně magor nejsem, až na ten neuroticismus. Jenže neurotiků je v populaci hodně moc a většina z nich to ani neví. Možná bych se měla řadit mezi normální lidi, ale upřímně - moc se mi mezi ně nechce. Když se podívám na ten průměr okolo sebe... stát mimo je lepší. Člověk si může namlouvat, že je lepší, schopnější, protože se musí víc překonávat. Ale když tohle dělá, tak sám sebe sráží a veškerou svou snahu o vyrovnání se s poruchou tím zbavuje jakékoli ceny a možná i smyslu. Protože ta snaha je stejně důležitá jen pro něj. Jen jemu to pomůže a jen on se může ocenit za to, co pro sebe udělal. Ostatním to může být ukradený, jestli se trápí hodně nebo málo, natož co s tím dělá. Obdiv si zaslouží až ten, co navzdory svému trápení udělá něco pro ostatní.