Memento

Jsem u vytržení. Film mám v počítači už minimálně půl roku, možná déle. Strašně mě nelákal, nechtělo se mi do něj a uvažovala jsem o smazání. Po shlédnutí jsem si jistá tím, že to chci a potřebuju vidět ještě aspoň jednou. Abych si střípky poskládala dohromady, a abych znova vychutnala atmosféru...
Jen mi není jasný, kde vzal hlavní hrdina to tělo, když vůbec nemakal...
Taky mám zvláštní pocit, jako kdyby se mě to skládání reality taky týkalo. Jako kdybych taky nikdy nemohla vědět, na čem jsem, nemohla věřit svým vzpomínkám, které se časem různě deformují, a někdy už deformované vznikají špatným pochopením.
Prej ze sebe magora jen dělám, že si to namlouvám... Je to možný, že se nijak zvlášť neliším od ostatních. Nedovedu to posoudit a mám v tom zmatek. Ale je dobře, když mým úvahám dá čas od času někdo takovouhle facku. Nutí mě to přehodnocovat a přizpůsobovat se novým skutečnostem.
Oficiálně už vlastně magor nejsem, až na ten neuroticismus. Jenže neurotiků je v populaci hodně moc a většina z nich to ani neví. Možná bych se měla řadit mezi normální lidi, ale upřímně - moc se mi mezi ně nechce. Když se podívám na ten průměr okolo sebe... stát mimo je lepší. Člověk si může namlouvat, že je lepší, schopnější, protože se musí víc překonávat. Ale když tohle dělá, tak sám sebe sráží a veškerou svou snahu o vyrovnání se s poruchou tím zbavuje jakékoli ceny a možná i smyslu. Protože ta snaha je stejně důležitá jen pro něj. Jen jemu to pomůže a jen on se může ocenit za to, co pro sebe udělal. Ostatním to může být ukradený, jestli se trápí hodně nebo málo, natož co s tím dělá. Obdiv si zaslouží až ten, co navzdory svému trápení udělá něco pro ostatní.