Prostě jsem měla štěstí

Štěstí mě potkalo co se týče nálezce mého ISICa. Dnes se mi totiž dostalo dalšího důkazu, že slušnost není samozřejmostí.
Byla jsem v obchodě s oblečením, ve frontě u poklady, čekala, až si paní přede mnou posbírá věci, než se tam taky nacpu. Mezitím si přede mě vlezla další ženská, prohlížet si čepice - to jsem brala a udělala jí prostor. Když odešla, dál jsem čekala, abych zjistila, že obešla paní stojící u pokladny a nacpala se tam s právě vybranou čepicí.
Ani nevím, co mě to napadlo, normálně si nechávám srát na hlavu, ozvala jsem se slušně, že jsem tam byla dřív. Ještě jsem si chtěla koupit jídlo a dát na privátě kafe, než půjdu na tělocvik a asi jsem byla nervózní. Dozvěděla jsem se, že si toho nevšimla - měla tak kamený a tvrdý výraz, že jsem měla pocit, jak kdybych předběhla já ji. Rozhodně to udělala vědomě. Pak mi tam začala vykládat ještě něco o vedlejší pokladně, kde se ozvala paní, že tam je ve frontě zas ona. A taky jsem se dozvěděla, že ONA rozhodně nespěchá. Nepříjemná ženská, neřešila jsem to.
Ale když jsem platila, tak jsem měla pocit, jako by na mě ta prodavačka schválně byla nepříjemná, když si tak vyskakuju na starší. Platila jsem kartou a je běžné, že pokladní řekne, co má člověk udělat. Tentokrát jsem si na to musela přijít sama a kartu jsem si vyndala sama, když povýšeně kývla hlavou směrem ke stroječku a tvářila se, že jsem uplně blbá. Měla jsem chuť jí ty věci hodit na hlavu a jít pryč.
Zase jednou za všechno můžu já.