středa 29. prosince 2010

Chraňme muže

Iritující antifeministický počin Věry Noskové. Takřka adorování mužů za jejich zásluhy a odesílání žen k plotně, ačkoli autorka připouští výjimky pro lékařky, vědkyně a další záslužná povolání. Nezapomíná však podotknout, že ženy nejsou na vysokých pozicích majoritně úspěšné. Je otázkou, jestli je spíše kvůli stereotypu odesílajícímu ženu k plotně, nebo protože k tomu nemají dostatečnou vůli. Třeba nestačí dát ženám volební právo a možnost studovat, třeba je potřeba mnoho let k tomu, aby se prosadily.
Irituje mě, že jde autorka příkladem v tom, jak se máme chovat k mužům, ačkoli je zjevné, že její vztah k ženám a potažmo mužům, je silně deformován rodinným prostředím, ze kterého pochází. Nikdo není neomylný a pokud nás chce poučovat, měl by tu skutečnost připustit.
Celá knížka působí rozumným dojmem, autorka je evidentně inteligentní žena, ale na celou věc se dívá jednostranně, přináší důkazy pro svá tvrzení a jestli někde pochybuje, tak nijak zásadně ani zapamatovatelně.
Nejsem radikální feministka, chtěla bych doma chlapa, co bude chlap, uznávám určitou míru rozdělení rolí a prací na mužské a ženské, ale vadí mi, když mi někdo tvrdí, že bych měla pečovat o rodinu a nechat chlapa, ať řídí civilizaci. Jsem šťastná, že se můžu svobodně rozhodnout o tom, co budu dělat a jak to budu dělat. Jsem z těch, které plánují kariéru, nikoli rodinu.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Možná proto ten rozpor. Žena si musí vybrat - buď kariéru NEBO rodinu. Obojí nemůže nikdy fungovat...a ženy většinou volí rodinu.

meduzka řekl(a)...

To je pravda, ale mě nejvíc vadilo celkový vyznění knížky. Nechci, aby mě někdo posílal k plotně, starat se o rodinu, stejně jako netoužim po tom, aby někdo stanovoval kvóty, kolik žen má být v politice.
Proč by nám měl někdo řikat, co máme nebo nemáme dělat? Ať už to jsou feministky, antifeministky nebo někdo jinej, třeba se nechci starat o rodinu a ani nechci zachraňovat pověst žen tím, že dostanu nobelovu cenu za chemii. A nikomu do toho nic neni. Kouzlo rovnoprávnosti je přece v tom, že si můžu dělat co chci, ne v tom, že nás bude všude stejně, nebo v tom, že budu naplňovat svojí evolucí danou roli.